Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prekvapivý osobný album roka spoznávam na jeho samotnom sklonku. Nejde ani tak o to, že MADDER MORTEM to opäť uhrali na výbornú – to sa v prípade čohokoľvek, čo práve kutia, čaká. Pre mňa nečakanou však bola samotná emisia novinky po sedemročnom spánku. „Red In Tooth And Claw“ sa zjavil ako vreckový zlodej so švajčiarskym nožíkom v temnej uličke – predvídať sa to síce dá, ale toaleťák ste si aj tak nevzali, poznáte to.
Úvodné brnkanie je až nepríjemne krátke - hneď v prvých sekundách totiž príde omračujúci podladený riffový balvan so známym „šmirgľovým“ aftertasteom, aby vás zatlačil do hlbín kresla. A to už sa stará známa stíhačka Agnete Kirkevaag chopila svojho remesla. Opäť raz si za vokálny prejav zaslúži absolutórium. Romantické polohy jej nikdy neboli príliš pochuti - ostatne, keď koncom úvodnej „Blood On The Sand“ nenapodobiteľne ziape „Wait for me...“, vyvrhuje pri tom snáď aj priedušky a netuším, ktorý súdny chlap by na ňu skutočne čakal...
Zvuk a produkcia boli vždy elementy, vďaka ktorým sympatickí Nóri vytŕčali, či lepšie povedané, formálne nezapadali do étosu „klasických“ gitarových žánrov. Ich osobité pojatie rock´n´rollu je natoľko svieže a vďaka čoraz sporadickejšiemu vydávaniu nahrávok pôsobí stále tak neotrelo, že v ich prípade nejaké posuny výraziva a vývoj vôbec nemá význam riešiť.
To ale neznamená, že by nič také neexistovalo – čoraz väčší príklon k vyslovene pesničkovej hudbe bolo badať už minule na „Eight Ways“. Aj keď o rozbúrené vlny nebola núdza, predsa len bol celkový hudobný prejav nepomerne civilnejší ako v prípade „Desiderata“, o neurotickom „Deadlands“ už nehovoriac. Za desať rokov aj Agnettin spev prekonal nespochybniteľný kus cesty.
Aktuálna nahrávka pesničkársky trend potvrdzuje – vyslovene zvukomalebný refrén „Pitfalls“ sa na podklade príjemne bzučiacej rytmickej gitary počúva príjemnejšie, ako som bol ochotný priznať si na prvý pokus. Náladotvorné gitarové ornamenty v „Stone For Eyes“ zasa znejú, ako keby tu niekto objavil PORCUPINE TREE.
Nóri sa tak neštítia kontinuálne obohacovať svoj výraz novými prvkami, pritom sa však zároveň riadia heslom „čo je doma, to sa počíta“ a uchovávajú si všetko to, čo ich robí v rámci scény jedinečnými. Do popredia tak nezabúda pravidelne vystupovať zvonivá, nádherne čitateľná basa, tučné riffy nakopávajú dianie v skladbách nezriedka až s thrashovým odpichom, typicky podladená rytmická časť strunovej výbavy opäť zdarne imituje sršňa v najlepších rokoch. No a do toho naša dryáda za mikrofónom.
Všetko funguje, zapadá do seba a baví celých 50 minút. MADDER MORTEM sa jednoducho vrátili až vtedy, keď bolo vymaľované – to je azda najsympatickejší fakt na ich novom počine, ktorý nemá slabé miesto.
Sekanie albumov v dvojročných intervaloch nemá zmysel, ak nemám čo povedať a Nóri sa s tým stotožnili. Pripomínajú sa pestrou nahrávkou – kopancov pod pás a vypúlených očí je síce čoraz menej („Blood On The Sand“), no na druhú stranu sa severania vyhli samoúčelnosti a nadprodukcii. Melodické pohladenia a spevné refrény opäť vystúpili o čosi viac do popredia a napr. konštrukčne jednoduchú singlovku "Fallow Season" držia pokope. Vo výsledku však hudba MADDER MORTEM stále pôsobí relatívne excentricky.
Každopádne je „Red In Tooth And Claw“ tip pre všetkých, ktorí novú METALLICU vypli kdesi pri tretej skladbe.
1. Blood On The Sand
2. If I Could
3. Fallow Season
4. Pitfalls
5. All The Giants Are Dead
6. Returning To The End Of The World
7. Parasites
8. Stones For Eyes
9. The Whole Where Your Heart Belongs
10. Underdogs
Chvilinku se mi zdálo, že to na full house nebude. Jenže ta chvilinka trvala přibližně tři poslechy. Úvodní "Blood On The Sand" posluchače (stejně jako otvírák "Formaldehyde" z minulé desky) profackuje kompletním zbraňovým arzenálem kapely od jemné akustiky až po masivní hřmění a pak následuje hit za hitem. V tomto směru je novinka možná písničkově vyrovnanější než "Eight Ways". Každá skladba nabízí hned několik parádních momentů nalepených na pevné kostře. Deska má flow jako kráva a i když si MADDER MORTEM dovolí vykradnout "Kaťáky", tak se i ta "Fallow Season" nakonec poslouchat dá.
Zkrátka MADDER MORTEM jsou na metalové scéně jedinečným úkazem, Agnete je bohyně a ani tentokrát nehodlám o plném kotli s nikým diskutovat.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.